Švédský deník

Začátkem června se skupinka našich žáků zúčastnila projektu One World ve švédském Norrköpingu. Jak týden vypadal z pohledu doprovázejícího učitele si můžete přečíst na následujících řádcích.

Den prvý

Tak dnes začala naše cesta za krásami Skandinávie. Už se těšíme na všechny místní speciality: švédské stoly, švédské lavičky a švédskou bednu a na celou IKEU všeobecně.


Jako místo srazu jsem zvolil ruzyňský McDonald‘s, neboť předpokládám, že současní náctiletí dokáží najít tento podnik poslepu ze vzdálenosti několika kilometrů. Místem srazu jsem potěšil zejména Rebeččina mladšího bratra, který byl tou přemírou lákadel tak unešen, že se se sestrou málem zapomněl rozloučit.

Formality na letišti probíhali hladce, tedy alespoň do té doby, kdy jsem si musel sundat pásek při bezpečnostní kontrole. Trošku mi spadly kalhoty, ale podařilo se mi je zachytit ještě v téměř přijatelné výši. Při prudkém pohybu se mi však bohužel rozpadla spona u opasku na několik kusů. Ve stresu jsem díly posbíral, prošel kontrolou a snažil se opět obléknout. Napoprvé se mi to ovšem nepodařilo a s přibývajícím časem mi začínalo být jasné, že jeden, sice malý, ale nepostradatelný dílek opasku zůstal před rentgenem. Byl jsem velice rád, že se tato příhoda stala ještě na domácí půdě, protože svůj problém jsem dokázal vysvětlit jen velmi komplikovaně i v mateřském jazyce. Bezpečnostní kontrolorka sice dávala najevo, že není příliš obvyklé štrádovat si to přes senzory opakovaně tam i zpátky, ale po dvaceti minutách jsem úspěšně prověrku zvládl.

Letová fáze probíhala poklidně. Petra a Štěpán se chovali jako ostřílení harcovníci. Trochu nervózní byla Rebecca a celou cestu žmoulala v ruce starou padesátku s  Anežkou. Pro Pavlu to byl její první let v životě. Počínala si velice statečně a několikrát za cestu dokonce otevřela oči.
Během letu nás pak vystrašila pouze svačina, neboť jsme dostali bavorskou bagetu. Vyděšeně jsme vyhlédli z okénka, ale moře pod námi a slunce na pravoboku nás ujistilo o správném kurzu na sever.

Dosednutí v Arlandě bylo poměrně divoké, ale načas. Do cílového Norrköpingu nás čekal ještě dvakrát autobus. Prvním jsme mířili do Stockholmu. Tento úsek jsem věnoval zdokonalování ve švédštině. Myslím, že to bude docela jednoduché: autobusák je „bussarna“, benzinka „tanka“, metro „tunnelbana“ a Volvo je „Volvo“. Potěšilo mě, že šunka je „skinka“. Má to ale i chytáky, protože sýr je „ost“. A u piva měli napsané „ol“, což se mi zdálo podezřelé a ochutnávku jsem nechal na později.

Z ekonomického hlediska jsem si nevedl nejlépe. Utratil jsem nejprve 20 Kr za vodu a pak 10 Kr za záchod. Zpětně si myslím, že při vhodné strategii jsem mohl výrazně ušetřit.

Druhá část cesty do Norrköpingu ubíhala velmi příjemně. Zdálo se mi o slanince , fazolích a medových koláčích, ale pak už jsme museli vystupovat.

Na nádraží už na nás čekali naši domorodí partneři. Naši studenti, k mému překvapení, začali čile konverzovat v angličtině a Štěpán dokonce ve švédštině. Já jsem byl ještě trochu rozespalý a tak zřejmě i proto jsem nerozeznal včas blížící se nebezpečí. Na otázku, zda bych se po ubytování nechtěl večer podívat na velmi zajímavý koncert v místním kostele, jsem ke svému úžasu odpověděl, že velmi rád.

Takže teď vybírám své nejlepší ponožky a chystám se na svůj večerní program.


Tak se ještě vrátím ke včerejšímu koncertu. Byl krásný slunečný podvečer, nějakých 22°C, a většina mladších obyvatel Norrköpingu si našla jinou zábavu než čekala mě a Pera. Rozhodně nebylo vyprodáno ale nejsem si jist, jaký vliv na to měla cena vstupenky (nevím proč, ale na mysl mi přišel hovězí steak, který jsem viděl v nabídce jedné restaurace za stejnou cenu deset minut před placením). Je však pravda, že ten by mě hostitelská škola na rozdíl od vstupenky určitě neproplatila.

Musikaliska Sällskapets Kammarkör diváky vtáhli již impozantním nástupem při Glaspolskan. Ženy stály v řadě vpředu (myslím, že se tomu říká „před oltářem“), zpěv však zahájili muži, do té doby schovaní v zadních rozích kostela. Ženy se brzo přidaly a musím přiznat, že mě takto vytvořené Unplugged 5.1 DTS opravdu nadchlo. Několik zajímavých skladeb, tématicky věnovaných uvítání léta, pak slibně koncert nastartovalo (zejména výborná I denna ljuva Sommartid). Po nich následující píseň Nu är kommen den lyckliga tid se mi sice nelíbila, ale alespoň z mého pohledu pak koncert vygradoval skladbou Biegga Luohte.
Byla zpívána v původním severském jazyce, který neměl se švédštinou nic společného (proto jsem mu také vůbec nerozuměl). Sólista Johan Lundberg při něm vydával opakující se zvuky, jejichž smyslem prý bylo přivábit jelena. Partička před oltářem touto skladbou pěkně přitopila pod kotlem (mohu-li to tak formulovat). Přizpůsobil jsem však své chování okolnímu seversky chladnému publiku a zůstal sedět v lavici.

Poté následovalo několik amerických gospel songů, které jsem určitě přivítal, ale na divácích bylo až příliš znát zklamání, že jelen nepřišel, a nálada spíše uvadala. Pookřáli až v závěru u zřejmě populární Sverige a ve skladbě Sommarspalm se konečně přidali a sbor doprovodili.

Celkově tento zážitek hodnotím kladně, přestože bych místo obstojně zpívající sólistky Marie Axelsson uvítal spíše Marii Fredriksson. Tímto tedy reportáž z koncertu. Dále mě již čekala pouze procházka zpět a zasloužený odpočinek na hotelu.

Den druhý

Budík mi zazvonil časně, protože jsem nechtěl podcenit snídani, neboť měč ekala dvoukilometrová cesta k hostitelské škole.
Kungsgård Gymnasiet je střední školou, která jse schopna pojmout až tisíc studentů. V současné době ovšem stejně jako u nás je populace v této věkové kategorii slabší a tak je naplněna zhruba ze 60 %. Pro lingvisty, kteří se snaží uhádnout pravý význam tohoto názvu Kungsgård: gård není garda ani ochrana, ale až to druhé - zahrada. A kung už uhádnete určitě napoprvé.

V rámci projektu se sešli tři školy: holandská, místní švédská a naše. Holanďani jsou oproti nám v  početní převaze, ale kdyby došlo na boj, myslím, že bychom je předčili díky přednostem v jiných oblastech. Tak například jedním z prvních úkolů bylo napsat své jméno na samolepící štítek. Statný chlapec vedle mě napsal nejistou rukou A D A M (v podobné grafické úpravě, jakou zvládá můj pětiletý syn), rozhlédl se a štítek místo na své tričko nalepil na obraz za sebou (myslím, že to byla Dívka s konvičkou od Renoira).

Jinak ale práce v projektu probíhá chvályhodně a naši studenti si vedou dobře. Prezentace o České republice, naší škole a Neveklovu měli připravené hezky a na dotazy odpovídali velmi pohotově. Možná bych měl napsat až příliš pohotově, protože na dotaz „Čípak je to socha na tom Staroměstském náměstí“ odpověděla Rebecca bez mrknutí oka: „To je Jan Hus, velice slavný učitel, jehož mottem bylo: Škola hrou.“ No, před maturou to bude chtít ještě nějaké podrobnosti oprášit…

Více méně jsou studenti na všechny činnosti děleni do malých skupin tak, aby neměli možnost komunikovat jinak než v angličtině. Všechny skupiny pracují dobře, trošku to drhne pouze ve skupince, kde převážil „holandský faktor“. Odpoledne měly skupinky za úkol rozmýšlet část projektu Fiktivní firma. Plán je takový, že tyto mezinárodní skupinky vymyslí nějakou fiktivní firmičku, kterou budou i po návratu dále rozvíjet. Naše problematičtější skupinka tedy při prezentaci výsledků svého skoro hodinového bádání oznámila, že bude prodávat FISH DICKS. Chudák lektorka Annikki není příliš silná v angličtině, a tak s úsměvem na rtu vše zapsala velkým písmem na tabuli (ještě s dotazem Can You spell that please?) Naštěstí v tu chvíli dorazila do učebny i Marjorie. Ta s angličtinou problémy nemá a sprosťárnu striktně ukončila.

Odpoledne nás pak čekala prohlídka centra města Noršejpin. Byla velmi zajímavá, Marjorie by se jistě uživila i jako skvělá průvodkyně. Bohužel studenty její výklad příliš nezajímal a až příliš okatě dávali najevo, jak se těší na rozchod (mimochodem, jako bych se viděl ve svých sedmnácti  při družbě s německými studenty v Bielefeldu). Prohlídka a horké počasí byly sice vysilující, ale důležité bylo, že jsem se udržel ve střehu až do samého závěru. Na otázku „Půjdeme dnes společně na večeři“ od mých holandských kolegů Skijrka a Harryho jsem slušně odpověděl, že děkuji a teď jsem rád, že mě na rozdíl od nich nebude zítra bolet hlava.


Den třetí

Hned po snídani jsem ocenil, jak se hodí rozlišovat i drobné nuance angličtiny. Při včerejším rozloučení s Marjorie jsem si dobře povšiml, že nepoužila termín „At nine o’clock“, nýbrž [najnyš] – čert ví, jak se to píše. A tak jsem v klidu vyrazil až na půl desátou. Studenti měli beztak pouze dvouhodinovku angličtiny a dle vyjádření Marjorie dělali nějaké “silly exercises”.
Já jsem dorazil v klidu, ale to se rozhodně nedá říci o zbytku pedagogického týmu One World. Jak jsem se záhy dozvěděl, holandští kolegové dostali o půlnoci hlášení, že jeden z jejich studentů byl hospitalizován po cukrovkářském záchvatu v místní nemocnici. Ještě v noci ho jeli navštívit, aby se ubezpečili, že je vše v pořádku. Mimochodem, o tom, že si s sebou vezou cukrovkáře neměli pražádné tušení, neboť s takovými drobnostmi se je rodiče neobtěžovali zaneprázdňovat. Když pak přesně v devět (chachá, najnyš) dorazili do školy, z nemocnice jim volali znovu, tentokrát že se jejich studentovi zřejmě udělalo lépe a rozhodl se z nemocnice odejít. Samozřejmě bez toho, že by to někomu sdělil. A tak v oněch půl desáté všichni lítali po městě mezi školou, nemocnicí a ubytováním našeho holandského kamaráda. Zbytečně, studentík se po chvíli objevil sám, řekl, že je unaven a šel si schrupnout do ředitelny.

Dopoledne jsme pak strávili ve škole, studenti vytvářeli skeleton svých fiktivních firem a já se pomalu těšil na oběd.
Pro tento den byli potěšeni hlavně mí holandští kolegové, kteří by vám jistě z fleku odříkali nejen jméno, ale i datum narození, číslo dresu a možná i velikost boty místního švédského fotbalisty, se kterým jsme měli tu čest poobědvat přímo na fotbalovém stadionu. Hned jak si s ním potřásli pravicí a vyfotili se, tak mu chválili jeho fantastickou trefu vnitřním nártem přes padajícího gólmana Celtic Glasgow, kterou poslal svůj IFK Norrköping do dalšího kola v poháru UEFA v sedmasedmdesátém. S ubíhajícím časem jsem se bavil především při pohledu na nervozního Pera, který slíbil Annikki pomoc s odpolední lekcí. Ta měla začít v jednu, ale to jsme si zrovna fotili pohár IFK z roku 89. Ve čtvrt na dvě, když už to opravdu vypadalo, že ze stadionu odjedeme, projevil Harry přání koupit si ve FAN Shopu klubovou šálu. Per rezignoval a Harry se Skijrkem si tak mohli ještě poklábosit s klubovým managerem, kterého jsme v obchodě potkali.

Annikki snad svou část zvládla dobře, a my jsme se připojili k odpolední části programu. Čekal nás výlet do Söderköpingu.
Zde si neodpustím trochu odborného výkladu. Slovo köping se čte [šejpin] a blíží se anglickému shopping. Takže většina míst, kde se v minulosti s něčím ve Švédsku obchodovalo, nese dodnes toto jméno. Předpony pak místa rozlišují: söder je jižní, norr severní, lin je lněný, jön má něco společného s ginem (opravdu!), a ny znamená nový. Raritou je město Köping, které předponu nemá. Prosazovali jsme ještě město pro muže, NOköping, ale ten zatím ve Švédsku není.

Söderköping je půlhodinky autobusem a říkají o něm, že je to tradičně letní cílová destinace. Můžete se promenádovat po kanále, který městem prochází a pojídat k tomu tuny zmrzliny. Držel jsem se zkrátka a poručil si pouze základní porci. Volil jsem čokoládovou, s čokoládovou polevou a kousky hořké čokolády. Netuším, jak k tomu mohlo dojít, ale zájemcům jsem ochoten kousek této speciality ukázat po návratu na svém tričku.

Nad městem ční skála, ze které je opravdu hezký výhled. Marjorie nám na ní líčila legendu o panně a obru, která zněla dost nepravděpodobně. Podle mého se to celé událo asi takto: kdysi dávno žila mladá dívka, a ta se sedm dní a nocí někde trajdala. Po týdnu se vrátila domů a vymyslela si historku, že ji unesl obr. Otec se naštval, že lže, a protože byl středověk, tak ji radši upálili. Pak jim to přišlo líto a prohlásili ji za svatou.

Cesta domů proběhla v pořádku. Oceňuji zejména statečnost těch studentů, kteří spořádali litrový kyblík zmrzliny, neboť v jejich stavu bych se do autobusu nastoupit neodvážil.

Večer pak naprosto překonal očekávání, se kterými do Švédska přijížděla zejména pánská část naší výpravy. Představte si 12 překrásných švédských pannen, plavovlasých, vysokých a štíhlých, jak se k našemu potěšení předvádí ve světle reflektorů. Nejvíce se nám líbíla dívka č. 10, ale velmi kvalitní výkon předváděli také dvě sestry – dvojčata 6 a 9. Švédky po dobrém výkonu porazili Norky 73:42 a mají dobré vyhlídky postupu na evropský šampionát v basketbalu pro rok 2013.
Na zítřek se velmi těším. Máme namířeno do muzea (Museum of Works). Práci mám rád, na pracující bych se vydržel dívat celé hodiny. Snad možná právě proto jsem si již od útlého věku přál stát se učitelem.


Den čtvrtý

Hned po ránu jsme návštívili Museum of Work. Nejvýstižnější překlad by zněl nejspíše jako Muzeum výrobků. Je umístěno ve staré tovární budově uprostřed města. Alespoň pro mě bylo zajímavé porovnat, jak se měnily předměty, které dnes běžně používáme (a nebo už nepoužíváme) v domácnosti během minulého století. Ústředním prvkem výstavy byla pětice výrobků, které ve dvacátém století nejvíce změnily náš život: auto, pračka, televize, lednička a vysavač. Můžete si udělat svůj vlastní žebříček, ale u žen prý obvykle zvítězí pračka. Velmi paradoxně však vychází následující srovnání: dříve vyprání prádla trvalo zhruba tři dny, dnes při využití moderních technologie přibližně hodinu. Zdá se to jako obrovské vítězství. Pokud však uděláte souhrn za celý rok, zjistíte, že praním prádla se dnes stráví mnohem delší čas než před sto lety…

Po návštěvě jsme byli pozváni na oběd, který měl formu zde tradičního bufetu. Oběd se konal v budově muzea, v nejvyšším patře s překrásným výhledem. Měli jsme možnost ochutnat tradiční švédské speciality, mezi nimiž vynikala rybí polévka s plody moře, trochu připomínající boršč, se zakysanou smetanou a tradiční švédský dezert, cheesecake, s domácí šlehačkou a rybízovou marmeládou. Naši studenti měli pouze jednu obavu: jak asi obstojíme při srovnání na podzim, až pošleme naše hosty do naší školní jídelny.

Odpoledne jsme navštívili místní úspěšnou firmu Stadium. Začínala s jedním obchodem se sportovním zbožím v roce 1974, dnes působí již celosvětově s obratem asi 5 milard SEK ročně. Bylo velmi zajímavé slyšet člověka z vysokého managmentu, jak našim studentům vysvětluje dlouhodobou i krátkodobou strategii firmy, jak řeší problémy s logistikou nebo získáváním zdrojů (výroba se samozřejmě přesunula na dálný východ).

Večer nás čekala rozlučková večeře. Holandští partneři odjíždějí již v pátek ráno a tak jsme společně s Perem a Marjorie navštívili stylovou hospodu Saliga Munken. Z tradiční švédské domácí kuchyně opět zvítězila ryba: obalovaný herink s omáčkou z ančoviček, doprovázený bramborovou kaší a brusinkami. Výtečné a při případné návštěvě Norrköpingu jednoznačně k doporučení. K tomu Munken Pale Ale dokončilo skvělý gurmánský zážitek tohoto dne.


Den pátý

Ráno jsme se sešli ve škole a absolvovali dvě vyučovací jednotky s našimi švédskými partnery. Záměrně píši jednotky, protože systém švédského rozvrhu je nepravidelný a nepodařilo se mi ho zcela pochopit. Některé „hodiny“ trvají 60 minut, některé 90, ale některé i více. Dnes byla na pořadu nejprve španělština (od 8:10 do 9:00), pak následovala hodinová přestávka a od 10:00 do 11:00 měla být matematika. Učitelka však třídě po deseti minutách oznámila, že má již uzavřené známky a tak že mohou odejít. Je to takové zvláštní (very special).

Pokud bych měl výuku popsat , pak některé hodiny a chování studentů mi připadaly jak v obecné škole za Dany Kolářové (tedy před příchodem Igora Hnízda). A vypadalo to, jako by učitelé měli zakázáno studenty napomenout, nebo jim snad dokonce vynadat. Veškerý jejich přístup byl omezen pouz na pozitivní hodnocení. A to přesto, že někteří studenti se rozhodli během výuky dospat včerejší noc, nebo po většinu vyučovací hodiny zaobírali doladěním své vizáže (splétání copánků). Naštěstí myslím, že se průběh hodin nelíbil (z tohoto hlediska) ani našim studentům a nebudou žádné inovace po příjezdu do Neveklova aplikovat.

Po obědě nás čekal poslední bod programu – Norrköping Visualisierung center C. Nevím jak jednoduše popsat vše, co jsme uvnitř viděli a napadá mě pouze klasika: „To muselo dát takové práce, a přitom je to taková blbost“.
Výborný byl však zážitek z 3D snímku promítaného ve sférickém kině, tedy promítaném na polokulovou plochu tak, že máte v podstatě na plátno výhled 180°.

Po tomto bodu následovalo loučení, poslední procházka městem a nákup dárků. Večer zabalit a hlavně nezapomenout nařídit dvojitého budíka, protože autobus na letiště nám jede již ve 4:10.

Závěrem bych chtěl poděkovat Obchodní akademii Neveklov, že mi umožnila zúčastnit se tak zajímavého projektu a všem kolegům, kteří to za mě doma odsuplovali. Snažil jsem se odvděčit alespoň podrobným zpravodajstvím. Pokud byste chtěli, abych vám někdy zase něco napsal, můžete mě příště opět někam poslat…

Doporučené odkazy:

http://www.youtube.com/watch?v=fE60UEIOxSg
Nezapomenutelná píseň Biegga Luohte, kterou nepouštějte příliš nahlas. Tedy alespoň pokud jsou jeleni v říji. K nalezení jsou i jiné verze a stojí také za to.

http://www.saligamunken.se/
Hostinec Saliga Munken (Požehnaný mnich), nabízejí zde skoro domácí kuchyni a příjemné prostředí.

http://www.visualiseringscenter.se/index/en/
Vizualizační centrum, chvalozpěv na moderní technologie a jejich vizualizační možnosti.

http://www.stadium.se/
Úspěšná švédská firma se sídlem v Norrköpingu, která nás pozvala na předášku.

http://www.gotakanal.se/en/Gota-Canal/
Kanál je jak atrakcí turistickou, tak určitě nadchne i po stránce technicko-konstrukční. Pamatujeme si ho z návštěvy Söderköpingu.

http://www.arbetetsmuseum.se/index.php?option=com_content&view=article&id=82&Itemid=103
Museum of Work. Název jak z dob komunismu, ale určitě doporučeníhodné zastavení. A rozhodně se vyplatí zavítat i do šestého patra!

http://www.stadiumarena.se/
A zde jsme drželi palce švédským basketbalistkám při utkání s norkami. HEJA SVERIGE!!!

Studentský deník

Také naši studenti Štěpán, Rebecca, Pavla a Petra si vedli deník. Přečíst si ho můžete zde.