Nastal 15. prosinec a všichni účastníci lyžařského výcvikového kurzu, ať už s velkým, menším, nebo žádným nadšením očekávali příjezd autobusu, který nás měl dopravit do penzionu SUNSKI v Harrachově. I přes ledovku, která komplikovala cestu, jsme se našeho autobusu dočkali a po chvíli již i úspěšně naskládali svá zavazadla a konečně i sami sebe.
Cesta nám ubíhala rychle. Všichni jsme byli tolik plni očekávání nadcházejících 7 dní, že jsme ani nebyli schopni myslet na něco jiného. Kolem 5. hodiny odpolední jsme konečně spatřili to místo, které se nám na příštích 7 dní mělo stát domovem. Po náročné cestě jsme se všichni ubytovali, vybalili své věci, vyslechli si organizační pokyny, ulehli do postelí a v očekávání dalšího dne jsme usínali.
Druhý den dopoledne přišlo na řadu to, čeho se většina z nás obávala. Rozřazení do 4 družstev. Kantory jsme byli nahnáni na tak zvanou „vyvýšenou rovinku“, na které jsme měli ukázat svůj potenciál lyžovat či snowboardovat. Bohužel i na této údajné „rovince“ se některým z nás podařilo spadnout. Nicméně byli jsme rozděleni a byli nám přiřazeni lyžařští instruktoři.
Nutno podotknout, že jsme nestrávili celý týden pouze „hoblováním“ sjezdovek. Museli jsme také absolvovat půldenní kurz běžkování, po kterém následoval celodenní výlet na běžkách. Nakonec jsme si jej všichni do jednoho užili a to i díky ochotě pánů učitelů, kteří nás opakovaně zvedali ze země a povzbuzovali nás slovy chvály. Mimo jiné jsme měli možnost vidět Mumlavské vodopády v zimním hávu.
Konečně nadešel den, kdy se náš přemilý učitelský sbor smiloval a dal nám půldenní „odpočinek“. Bláhově jsme se domnívali, že budeme naspávat chybějící hodiny spánku, kterému jsme opravdu moc nedali. Byl však pro nás připraven program. Ve skupinkách jsme měli hledat určená místa v Harrachově a ještě u nich pořídit co nejoriginálnější fotografie. Povedlo se! Prokázali jsme svoje orientační smysly a všechna místa jsme úspěšně našli. „Á poď mi HOP !!! …“
Postupem času se však u některých z nás začala projevovat nejen únava, ale i chybějící talent k lyžování. Čím dál tím častěji se někdo z OA Neveklov ocital v lékařské péči některého z chirurgů okolních nemocnic. Poprvé to byla naražená klíční kost, tu následovala rozříznutá záda od snowboardu a lehký otřes mozku, za kterým se v těsném závěsu držel vykloubený palec u pravé ruky, přidalo se oteklé koleno, zlomená klíční kost a roztříštěná kůstka kotníku. Čím déle jsme se zdržovali na nyní již nebezpečně zmrzlé sjezdovce, tím více připomínal náš pobyt v Harrachově spíše sebevražednou organizovanou skupinu než lyžařský výcvikový kurz. Že by se blížil avizovaný konec světa?
Nastal poslední večer, poslední večeře (po které následovalo hromadné objednávání pizzy). Konec světa se nejen nekonal, ale pro všechny z nás se uplynulý týden stal nezapomenutelným. I přes malá nedopatření a prohřešky se stal týdnem, kde jsme se všichni do jednoho lépe poznali. Nejen studenti, ale i učitelé nám ukázali svoji lidskou stránku, za kterou jim také chceme velice poděkovat.
Poslední den. Zabalit krosny, pokusit se o úklid hotelových pokojů tam, kde to je možné. Hlavně na nic nezapomenout. Obzvláště pak nezapomenout na lékařské zprávy, které budou zajisté ještě třeba. Autobus už stál před hotelem a my jsme jen neradi opouštěli to, na co jsme se tak netěšili. Nakonec však bylo lyžování či snowboardování jedním z nejsilnějších zážitků. Na všechny ty modřinky a otoky, za kterými ale následovaly úspěšné sjezdy, obloučky a zabrzdění, budeme ještě rádi vzpomínat! Ale jak už řekl jeden z našich pánů učitelů: „Kdo padá, ten se učí!“.
A tak jsme tedy plni dojmů nasedli do autobusu a vzhůru dolů, dolů do středních Čech. Konec světa, 21. 12. 2012, jsme úspěšně přežili! Teď už tedy sbohem, Harrachove.
